SBAL KROSNU A PADEJ!

ŠTĚSTÍ PŘEJE ODVÁŽNÝM. A KDYŽ NEPŘEJE, TAK MAJÍ ALESPOŇ CO VYPRÁVĚT!

Před pár dny jsem se na instagramu ptala, co šílenýho by sis třeba zrovna ty přál/a udělat. Přes polovinu odpovědí tvořila ta, sbalit věci a odjet zkusit život někde jinde. U oceánu. V tropech. V Kanadě …

V druhým bodě jsem se ptala, proč to nejde (né že ryju, fakt mě to zajímá) a přišlo mi několik zpráv od lidí, který budou čerstvě po škole, přejí si odjet, ale … 

A tak jsem se rozhodla že pro všechny fresh chicks opráším náš příběh a třeba někomu z vás dodá koule k tomu prostě skočit … protože štěstí přeje odvážným a když ne, tak mají sakra co vyprávět!

Psal se rok … už ani nevím, je to už fakt dávno. Přes deset let, kdy jsme se s Lukášem poznali a začali se podporovat ve věcech, který si rodiče přejí pro své děti jen málokdy.

S téměř prázdnou peněženkou ale zato s duší i tělem plným nadšením jsme se vrhli po maturitě (na vysokou jsme ani jeden jít nechtěli) do víru Londýnských světel. Já s vidinou, že se zdokonalím v angličtině šůrovala pokoje v jedněch z nejvíc posh hotelů a Lukáš nosil kufry a snažil se leštit zrcadla starými výtisky The Times. Naše šéfová Ursula z Peru z toho rostla, ale než Karcher spatřil světlo světa, nic nemělo na starý, poctivý noviny. V zemi královny Alžběty se ale našim způsobům nikdy nedostalo dostatečného uznání.

V tom, jak za 30 minut převlíknout 5 king size postelí jsem se vyšvihla dokonale. S angličtinou to tak slavný nebylo, neb moje portugalské spolupracovnice na tom byly ještě hůř, než já. Po pár měsících (tuším, že jich bylo 8) jsme se rozhodli naše zářný kariéry pověsit na hřebík.

Naším snem byly tentokrát bílý pláže, azurový moře a kokosy nad hlavou.

Jednou náhodou na Facebooku, obrovským (ne)štěstím, kuráží a urputností jsme se o 4 měsíce později ocitli v přístavu na Thajském ostrově Koh Samui, kde jsme se měli ve svých devatenácti letech starat o celý resort. Lidem, kteří nás viděli jednou v životě. “Pouze” za zkušenost, která pro nás byla to nejcennější, ubytování, stravu a víza. 

Dělali jsme průvodce, hodinový manžele a manželky, deratizaci švábů, odchyt ještěrek i uklízeče. Řezali jsme odpadní trubky a vytahovali z nich zaseknuté plastové nádobí, které někdo spláchl do záchodu – to prosimvás nedělejte. V životě. Nikdy. Nikde! 

Řešili mezilidské vztahy i ty vlastní a byli všem, kdo projevil zájem, těmi nejlepšími parťáky na víno i pivo – velmi rádi. Jen jsme ráno vstali o dvě hodiny dřív a šli všem připravit pořádnou snídani. Mladý tělo. Pružný tělo. Ubytovali jsme 365 hostů. Z 36 zemí! A skutečně den volna jsme měli jeden. Po 6 měsících. A stejně to za to stálo! 

Opojeni podnikavým duchem a obohaceni asi tak o 10 let velmi dobrých i velmi špatných zkušeností, jsme pověsili na hřebík i tuto rozjetou kariéru a koupili z Bangkoku jednosměrné letenky směr Bali. 

Tehdá jsme začali vyrábět náramky z minerálů, které jsme posílali přes celý svět v obálkách přímo k vám domů přes náš první eshop, který byl spojený s blogem, kde jsme se dělili o každodenní střípky i myšlenky – přiznávám, že v tu dobu dost naivní. Blog i já. Instragram byl v plenkách a Avici toho měsíce vydal pecku ,,My father told me”, kterou jsme si pouštěli každý večer u Keau, kde jsme se scházeli s našimi, o třicet let staršími, přáteli. Myslíme na ně dodnes a věříme, že si dáme jednou zase společně pár malých Changů (thajský pivo).

Sbalili jsme jednu krosnu, objednávky nám zaplatily tak tak letenky a my odletěli směr Bali – tehdy bylo na Bali bajvoko o 1000 českých vil méně, než je tomu dnes. 

Po pár týdnech strávených na jihu jsem se přesunuli do klidého východu ostrova, kde jsme pomáhali se zvířaty a měli zároveň dost času prozkoumávat ostrov, až jsme jednoho dne ztratili na samý cíp Bali, kde jsme objevili opuštěný bundalovy na útesu.

Lukáš se svou lámanou Indonéštinou a obrovskou láskou k Balijcům (tohle je psaný bez nadsázky, nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by skutečně tak rád mluvil jazykem, kterým téměř nemluvil, ve 40 stupňových vedrech, na prudkém slunci a prašné cestě, klidně dvě hodiny, o lovu ryb – s největší pravděpodobností) ale povedlo se mu díky tomu najít Madeho, se kterým jsme následně několik let spolupracovali. 

Půjčili jsme si 100 000kč, za které jsme pronajali na první půl rok dva bungalovy na pláži. Za malé peníze z eshopu dovybavili a opravili bungalovy doslova a do písmene na koleni a díky zkušenostem z Thajska je okamžitě zaplnili lidmi z celého světa. Oprášili jsem naše boží snídaně a já vyšvihla i několik jídel do naší malé restaurace (o jejich kvalitě bych nediskutovala, ale buď to bylo fakt dobrý, nebo byli naši hosté vždy neuvěřitelně laskaví až milosrdní). Znovu jsme uklízeli i deratizovali. Provázeli po ostrově i ceremoniích, chystali žádosti o ruku, s holkama plavaly nahatý v planktonu,  … a já pořád psala a psala, až náš blog, instagram i knížku Továrna na sny, kterou jsem naplnila historkami z našich cest a života, četlo tolik lidí, že jsme Makawi Tuwa, jak jsme naše místo pojmenovali, obsadili jen lidmi, kteří o nás slyšeli a znali nás z našich vyprávění. 

Spousta lidí, kteří nás navštívili, nám zůstala v životě dodnes a zažili jsme neuvěřitelný věci. Krásný i hodně blbý. V Makawi jsme postavili po prvním půl roce Lukášův vysněný bazén, zaměstnali jsme Nyoman, aby se starala o restauraci tak, jak si hosté zasloužili a o čistotu pečoval Sadra. Za pár měsíců měla v Makawi celá rodina svý místo, až bylo Makawi soběstačný a my zatoužili po letech mezi lidmi 24/7 po troše soukromí a snad i samotě.

Odstěhovali jsme se o vesnici dál, kde nás po roce dohnaly asi nějaký biologický hodiny či co a my vyměnili touhu po cestování a poznávání za tu po budování vlastního domova i rodiny. Prostě se nám stejskalo. Po rohlíku s máslem. Svěžím vzduchu. Lese. Kamarádech a rodině. 

Na pláži v Makawi jsme si řekli před naší rodinou a nejbližšími přáteli “ANO” a odletěli “domů” …. to nebyl konec. 

Tahle kapitola se zatím píše.

Na začátku týhle cesty nebyly velký plány, vize, itineráře a velkej budget. Ani žádnej online business, díky kterému teď nomádí tolik lidí. Tyhle věci byly na začátku … dyť už je to skoro 10 let!

Stálo tam 20 000Kč se kterými jsme odletěli do UK, dva lidi, který měli ve všech průserech jen jeden druhýho. Dvě krosny a obrovská chuť prostě žít a plnit si sny. 

Stalo se nám za tu dobu nespočet špatnejch věcí, štěstí nám někdy sakra nepřálo, ale věřte mi, že z těch nejhorších situací, který jsme prožili, jsou ty nejlepší historky. 

A nic není v životě cennější, než zkušenosti a ZÁŽITKY.

A tak jestli vás to teď v hlavě hlodá. Jestli vás to někam volá a vy si to vždycky típnete … protože to prostě není tak rozumný, jako najít si normálně práci … nebudu tě lanařit, nenávidím, když mi někdo něco radí, aniž bych se ptala. Jen ráda vyprávím příběhy a tohle je ten náš

Jestli tě náš příběh zajímá víc, napsala jsem o tom všem celou knížku Továrna na Sny. Prodalo se jí přes 40 000 výtisků, když jsem si řekla dost, už stačilo – neztotožňuju se už s tou holkou, co ji psala a nechci, aby si lidi mysleli, že taková stále jsem, protože prostě nejsem 🙂 Ale pokud vás zajímá čistě příběh, tak tady je jako e-book za 200Kč. Necháme ho tam týden, max měsíc 🙂

EBOOK Továrna na sny